2021

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XIII.

Vzájemná propojenost, česko-slovenská, v oblasti kultury a umění, byla v 60. letech zcela přirozená, a to jak v rámci konkrétního umění, tak i jeho teorie. Přispívaly k tomu vzájemné návštěvy významných představitelů, divadelní představení, dramaturgie filmů, výstavní činnost, v neposlední řadě televizní vysílání. Stejně to bylo i v oblasti teorie. Přispívala k tomu dostupnost knižní a časopisecké produkce, společné konference a podobně.

K těm osobnostem, které posunuly význam teorie a historie literatury ve slovenském i českém prostředí, patřil i Mikuláš Bakoš /1914-1972/. Podílel se na rozvoji strukturalismu a nadrealismu koncem 30. let. Byl spoluzakladatelem Spolku pro vědeckou syntézu. Studoval literární vědu a estetiku na K U v Bratislavě a UK v Praze. Působil v literárním ústavu SAV, pedagogicky na KU Bratislava. Publikoval v různých periodikách na Slovensku i v českých zemích. Například v 60. letech to byly Slovenské pohľady, Plamen, Kulturní tvorba a jiné. Podílel se na koncipování kulturní politiky po roce 1945. Z tohoto období pochází například článek v periodiku Blok ve kterém uvažuje o smyslu a poslání kultury. „První a hlavní podmínkou je organizace beztřídní společnosti, socializace vzdělání a kultury a z toho vyrůstající umělecká kultura nového člověka, osvobozeného od sociálního a hospodářského útlaku"/ Umění a společnost Blok r. II 1947-48/V 60. letech se především zasloužil o rehabilitaci avantgardních uměleckých směrů, jejich výkladu ve vztahu k marxistické estetice. Byly to například texty Problémy literatury vědy včera a dnes, a zvlášť publikace _Avantgarda 38._Svým způsobem navazoval na koncepty, které se zabývaly propojením marxistické estetiky se strukturalismem. V 60 letech to však nebyl jen srtrukturalismus, ale například také pozitivismus, fenomenologie a zvlášť existencialismus. Byly to filosoficko-estetické koncepty které se staly jistým inspiračním zdrojem pro řešení současné esteticko-umělecké problematiky.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XII.

Milan Uhde, spisovatel, básník, dramatik, scenárista, politik. Narodil se v Brně v roce 1936 ve smíšené rodině, jeho matka byla židovka. Maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy university, obor čeština a ruština. Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku Host do domu, který vycházel v letech 1954 -1970 přednášel také na Janáčkově akademii múzických umění. Ze sbírky Lidé z přízemí , která vyšla v roce 1962. Milan Uhde napsal v 6O letech řadu divadelních, rozhlasových her, filmových scénářů. Jako například rozhlasové hry, Komedie s Lotem 1963, Svědkové, 1965, která poukazuje na bezmocnost lidí proti zlovůli policie. V roce 1968 to byla rozhlasová hra Ten, který přichází, v roce 1969 Parta. Známá a často uváděná divadelní hra inspirovaná Borovského Krále Lávrou, byla premiérovaná v roce 1964 v divadle Večerní Brno nazvaná Král Vávra ukazuje na strojový svět odcizený lidem. Hra je tvořena také písněmi. V roce 1965 byl natočen film nazvaný Souhvězdí panny, podle povídky Ošetřovna.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XI.

Milan Kundera , jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Jeho texty jsou odrazem společensko-politické situace svým způsobem literárně zpracované. K těm které hluboce ovlivnili atmosféru v Československu, jako například Směšné lásky, Žert, Nesnesitelná lehkost bytí. Staly se inspirací řady filmových zpracování.

Autor próz, dramat, poezie, esejí, překladatel. V současnosti žije ve Francii. Starší texty jsou psány česky, od 70 let pak francouzsky. Patří mezi nejčastěji překládaného autora do nejrůznějších jazyků. Narodil se v roce 1929 v Brně, studoval na Fil. Fak. UK a FAMU. Od druhé poloviny 50 let se angažoval v rámci kulturně politických otázek. Účastnil se významného IV. Sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 s referátem „Nesamozřejmost existence českého národa" V 60. letech se aktivně podílel na formování nového kulturně politického programu, který pak vyvrcholil ve vystoupeních Pražského jara. Literárně se angažoval na stránkách časopisů Listy, Tvář, Plamen, Host do domu. Z divadelní tvorby to byly především hry _Majitelé klíčů _z roku 1962, které ve své době prošly mnoha divadelními scénami. Ptákovina z roku 1966 a další. Z románů například Žert, který byl takézfilmován. Velké popularitě se těšily tři sešity Směšných lásek, jako soubory povídek vydané v letech 1963,1965,1969. Část byla také zfilmována.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout X.

Igor Zhoř, výtvarný teoretik, vysokoškolský pedagog, publicista, kurátor./1925 – 1997/. Vystudoval na univerzitě v Brně obor výtvarné výchovy. Od roku 1950 působil na různých typech škol, také ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Brně, později na Pedagogické fakultě UJEP a JAMU. Jeho publikační činnost zahrnovala jak vědecké - odborné texty, tak i populárně-vědné, zároveň i pedagogické. Byl kurátorem řady výstav a autor mnoha textů v katalozích. Publikoval své recenze a kritiky ve významných periodikách, vycházejících v 60. letech, jako byla Výtvarná práce, Host do domu, Kulturní tvorba, Kultura a denním tisku, jako byla Rovnost, Svobodné slovo. K významným publikacím patří Hledání tvaru, z roku 1967, z roku 1968 pak _Historie výtvarných škol v Brně. _Igor Zhoř patřil k těm teoretikům, kteří v našem prostředí, poučeně v rámci teorie výtvarného umění a estetiky, reagovali na domácí i zahraniční dobové výtvarné projevy.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout IX.

Jsou osobnosti v našich kulturních dějinách, které velmi výrazně ovlivnily nejen svou dobu, ale jsou svým způsobem jistým vzorem pro další generace. Adolf Hoffmeister /1902 – 1973 / je toho naprosto jasným příkladem, a to v celé šíři svého působení. Jako spisovatel, výtvarník, kulturní pracovník, glosátor své doby, s jasnými vizemi do budoucnosti. Někteří jeho souputníci přímo nesouhlasili s jeho názory, ale vždy poukazovali na jejich jedinečnost a smysl dialogu.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout VII.

Mezi výrazné osobnosti 60 let bezesporu patřil teoretik, výtvarný kritik Jiří Padrta. /1929 – 1978/ Jeho předností byla orientace v aktuálním výtvarném životě 50. a 60. let, jak domácí tak i zahraniční provenience. Vystudoval pedagogickou fakultu výtvarnou výchovu a francouzštinu. Pracoval jako redaktor časopisu Výtvarná práce, který především v 60. letech patřil k periodiku, které odráželo konkrétní výtvarnou a nejen uměleckou situaci, doma i v zahraničí.

Pro konec 50. let byl typický nástup abstraktní tvorby, který tento časopis odrážel. Soustředil se také na světové autory modernismu, publikoval monografie o Picassovi, Braquovi. Byl organizátorem řady výstav především v pražské Špálově galerii. Svůj význam sehrála jeho studie uveřejněná v časopise Výtvarné umění z roku 1957 nazvaná _Umění nezobrazující a neobjektivní, jeho počátky a vývoj. _V roce 1963 spoluzakládal skupinu Křižovatky pro kterou byla typická otevřenost různým výtvarným proudům ve které se sdružovaly takové osobnosti výtvarného života, jako například, Richard Remund, Jiří Kolář, Karel Malich, Pavla Mautnerová, Vladislav Mirvald, Zdeněk Sýkora a další.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout VIII.

František Cubr architekt zabývající se především výstavnictvím . /1911 – 1976 /. Po roce 1945 spoluzakládal Stavoprojekt. Připravil prezentaci Československa na Světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu a v roce 1967 v Montrealu. Působil také jako profesor architektury ČVUT. K významným prezentacím patří například rekonstrukce Jiřského kláštera na Pražském hradě. Stal se zakladatelem moderně pojatého výstavnictví. Jeho myšlenky a vlastní tvorba přesáhly rámec doby. Kladl důraz na emotivní zážitek v rámci architektury a především výstavnictví. Jeho realizace byly kladně hodnoceny i v mezinárodním měřítku.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout V.

Některé osobnosti, které se aktivně podílely na atmosféře, na rozvoji teoretických kulturně-politických konceptů, stejně tak, na rozvoji různých druhů umění a žánrů, 60 let dál působily, svým způsobem, i v následujícím období. Samozřejmě v jiných podmiánkách a jiné situaci. Staly se například, jako Jindřich Chalupecký, jistým vzorem pro další generace.

Jindřich Chalupecký /1910 -1990/se ve všech obdobích aktivně vyjadřoval nejen v rámci odborných otázek, ale také ke kulturní problematice v různých rovinách Jeho odborný záběr byl velmi široký. Studoval na Filosofické fakultě UK pedagogiku, psychologii, literaturu, francouzštinu a dějiny umění. Velmi aktivně se také v 60. letech realizoval jako kurátor, kde především v Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě, která se ve své době stala jedinečným místem setkávání zvlášť představitelů nového výtvarného vidění. V 60.-70. letech byl vedoucím teoretického oddělení ÚBOKu, /Ústav bytové a oděvní kultury/, což mu umožnilo cesty do zahraničí, kde navazoval kontakty se zahraniční výtvarnou scénou. Jeho zásluhou se dostala řada domácích autorů do povědomí zahraniční výtvarné scény.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout IV.

K celkové atmosféře 60 let, v našem prostředí, v nemalé míře přispěly i vlivy, kontakty zahraniční. Nemusely to být přímé kontakty osobní, jako například v případě návštěv Jean Paul Sartra, ale kontakty prostřednictvím literatury, myšlenek, publikací, které byly překládány a vycházely v našich nakladatelstvích. To byl například vztah k osobnosti a dílu André Malrauxe. /1901 – 1976 /Malraux byl doslova osobností evropského, snad i světového kulturního dění. Byl spisovatelem, u kterého byl jeho osobní život, součástí jeho života literárního a přesně tak i naopak, jeho literární tvorba se odrážela v jeho životě osobním. Byl svým způsobem svědomím své epochy. Právě v 60. letech zúročoval své bohaté zkušenosti nejen v literární, ale i konkrétní kulturně politické práci. Tak byl v letech 1958 - 1969 ministrem kultury ve vládě Charlese de Gaulla. Jeho životní poučení, které prezentoval ve své tvorbě, z něj dělalo jednoznačně společenskou autoritu, a to samozřejmě nejen v domácím prostředí. Jeho romány jsou mimo jiné i jistými společenskými sondami, na pozadí hlubokých společenských proměn. Tak například česky vyšel v roce 1967 román Lidský úděl analyzující pozadí komunistického povstání v Šanghaji a byl zařazen mezi 100 nejdůležitějších knih 20. století. V roce 1968 v Mladé frontě vyšel také román Naděje z období španělské občanské války, které se sám Malraux účastnil, jako velitel zahraničních letců. Právě toto téma rezonovalo zvlášť v našem prostředí, kdy ještě v 60. letech žila tato problematika zvlášť živě. V závěrečném období své tvorby se zabýval uměním, které podle něj, jako jediné, dokáže překonat předurčenost smrti, osudu a historie.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout III.

Různá období dějin, tedy i to naše, se také různě dívají na svou minulost a budoucnost. Snad si někteří dříve narození vzpomenou na populární píseň Pavlíny Filipovské, kde se v textu objevilo " V roce šedesátém šestém, to bude všude mír a ty už budeš inženýr" Jednalo se tedy o rok 1966. Minulá éra se tedy svým způsobem o svou budoucnost zajímala, a to nejen prostřednictvím populární hudby. Později se tento zájem konkretizoval na odborné úrovni, když byl založen v rámci akademie věd, Prognostický ústav, z kterého pak, v nové situaci, vzešlo osm porevolučních ministrů, dva presidenti, dva guvernéři České národní banky. Je otázkou, jak viděli právě oni budoucnost. A jak se jejich tehdejší prognózy, aspoň s části naplnili a jakou mírou oni k tomu přispěli. ??? !!! Na první pohled je tedy bezpečnější, při volbě budoucnost, dívat se do minulosti i s vědomím, že se dějiny nikdy neopakují a když tak, pak ve formě frašky.

Pokračovat ve čtení