2021

Na osobnosti 6O let, na které by se nemělo zapomenout - II.

Jestli jsou dějiny magistra vitae, hledejme tedy v naší historii to poučení, a položme si otázku, která to budou období, jaké to budou osobnosti, kde to poučení budeme hledat a kde je taky můžeme najít. To poučení nemusí být jen v kladném slova smyslu, vždyť dost často, právě i poučení negativní, může být přínosem pro řešení problémů naší současnosti. Samozřejmě s výsledky našeho poučení musíme zacházet s vědomím jedné velké pravdy. Dějiny se nikdy neopakují, a když tak, pak v tragikomické podobě. Historici, nezatíženi naši současnou dobovou atmosférou, by jistě řekli: Ještě nepřišel ten pravý čas. Tak doufejme, že další generace "nezatížených historiků" bude chápat a deklarovat 60 léta, z hlediska opravdové magistra vitae.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 6O let, na které by se nemělo zapomenout I. (Sartre, Sviták, Válek)

Naše současnost moc nepřeje tzv. neaktuálním tématům, například pohledům do minulosti, tedy všemu tomu, co není v podstatě existenčním problémem, či žabomyšími hádkami, které ztrácejí svůj smysl již, druhý den, co se objeví v médiích. Jistě víme, že se v podstatě nikdo, a žádná doba nepoučila ze své historie, stále objevujeme Ameriku a stále si sedáme jistou částí těla na rozpálenou plotnu. A tak se stále ptáme, nemůžeme historii, aspoň na první pohled využít, abychom se poučili, co máme dělat, jak se máme chovat. Kde tedy konkrétně hledat, měli bychom vůbec hledat a je kde hledat?

Pokračovat ve čtení

Politické chování příznivců radikální levice v ČR

V druhé polovině minulého desetiletí se začalo ukazovat , že určité naděje, které se odvíjely od lepších výsledků levice (té, kterou můžeme označovat za radikální, autentickou apod.) v evropských volbách do EP (2014) a i v některých místních, regionálních či parlamentních volbách v některých zemích EU, nenašly svého dlouhodobě platného naplnění. V dalších letech a národních evropských volbách se tato levice opět dostala na trajektorii stagnace, popř. mírného, ale trvalého poklesu. V řadě států EU vzbuzovaly větší a větší obavy i posilující trendy stran a uskupení, které se profilovaly jako pravicově populistické, pro-fašistické (popř. přímo fašistické) nebo radikálně pravicové. Zdá se, že tradiční štěpení zleva doprava je oslabováno nebo dokonce postupně mizí. Obdobně je možno hodnotit i i vývoj levicových sil na české politické scéně. To vše inspirovalo Společnost pro evropský dialog, z.s. (SPED) k předložení návrhu projektu orgánům Transform k provedení analýzy politického chování příznivců radikální levice v ČR. Tento projekt byl posléze Transform akceptován a již na podzim 2019 byly provedeny první analytické výzkumy. Těžiště analytické práce i syntetické úsilí formulovat určité zobecňující závěry bylo koncentrováno do celého roku 2020. Politickým garantem realizace tohoto projektu byl SPED. Ten s různou intenzitou a rozsahem spolupracoval s dalšími institucemi – především s Institutem české levice, Klubem společenských věd, popř. v jeho rámci tazatelskou sítí a dalšími. Od samého počátku byla tato činnost chápána šířeji, než pouze se zaměřením na politické strany (popř. pouze na jednu z nich). Zdroji poznatků byla jak provedená šetření renomovanými sociologickými institucemi, tak analytické materiály a rozbory různých institucí, jakož i vlastní šetření prováděná spoluautory této studie.

Pokračovat ve čtení

Ladislav Martínek a jugoslávské monumentální sochařství

Na jižní Moravě se nacházely (jedna ještě nachází) dvě realizace znakových betonových skulptur od sochaře Ladislava Martínka (1926 – 1986), které plní funkci monumentální sochy upomínající na zásadní události místního dělnického hnutí pomocí abstraktního symbolu – více volného tvaru než stylizovaného převodu konkrétního předmětu či děje. Jenže právě tyto kompozice organických tvarů, v něčem upomínající dřevné,betonové či mramorové reliéfy Hanse Arpa, se stávají životnými plastikami, o to atraktivnějšími, že neztratily nic ze své výtvarné hodnoty zvětšením a že jim neobrala ani určitá konkrétní funkce. Zaniklý pomník prvního dělnickému domu v Adamově i stávající socha na brněnské Bílé hoře jsou artefakty abstraktního vyznačení významného místa, zároveň řešení výsostně sochařských problémů. Ač abstraktní, plní skvěle svou vytyčenou funkci a jejich nezobrazující pojetí nepůsobí nikterak studeně.

Pokračovat ve čtení

Wolker jinak

Nedávným výročím se i pro oblast sochařské tvorby znovu po dlouhé době otevřela otázka zpodobnění básníka Jiřího Wolkra, který se sice dožil pouze necelých 24 let, ale který zasáhl svými sbírkami i teoretickými spisy více, než kdokoli jiný z jeho generace.

Wolker se stal už krátce po své smrti námětem pro sochařské portréty, konkrétně pro hlavu sochaře Ducháčka, mramorovou bustu Julia Pelikána či pro pamětní desku a medaili od olomouckého sochaře Karla Lenharta. Po válce, především ve spojitosti s kulatými výročími, navrhovaly Wolkrův pomník tehdejší studenti Akademie výtvarného umění (Hána, Pangrác), jako i vyzrálí sochaři starší generace. Jen v Prostějově se nachází tvarově úsporný travertinový pomník odhodlaného mladého básníka od Antonína Kalvody, dále až akademická busta na Wolkrově rodném domě od Jana Třísky, pozdější mramorový reliéfní portrét od téhož autora u vstupu do místního gymnázia. Dvojici lyricky pojatých variant básníkova portrétu vytvořil i Vladimír Navrátil. V pozdější době se stala Wolkrova podobizna námětem řady medailí od Jana Třísky, ale i od Jana Simoty a dalších. Wolker jako symbol mládí, poezie, předčasné smrti i boje proti nespravedlnosti inspiroval k dílům řadu tvůrců.

Pokračovat ve čtení

K Olomoucké soše – portréty sochaře Oldřicha Peče

Větší význam než výstava Oznámení o Ikarově pádu měla pro mé vnímání poválečného olomouckého sochařství výstava Unie olomouckých výtvarníků Olomoucká socha, ve větší míře a bez předsudků reflektující to dobré, co bylo v hanácké metropoli v tomto oboru umělecké činnosti vytvořeno. Pro mě to byla rovněž satisfakce, že bylo po desítkách let konečně připomenuto jméno mého dědečka Oldřicha Peče, na čemž jsem se také částečně podílel. Podstatná pro mě byla možnost vystavit jeho sochy, možnost konfrontovat je s ostatními umělci jeho doby a znovu se ujistit, že i přes předčasný skon a pouhých patnáct let samostatné činnosti je jeho místo ve vývoji olomouckého sochařství stabilní.

Pokračovat ve čtení

Laudův Lenin

Zřejmě prvním Leninovým portrétem v našem sochařství je hlava od sochaře Jana Laudy. A to i přes myšlenku modelovat ruského revolucionáře, kterou nosil v hlavě sochařův učitel Jan Štursa, jak připomněl profesor Nejedlý. Lauda je však prvním českým sochařem, který se zhostil úlohy vtisknout tvar tváři revolučního Ruska a bylo tomu tak v již v době probíhajícího osvobození Prahy v květnu 1945.

Socha nevznikla bez předchozích skizz, jsou však v podstatě neznámé. Jedná se o rychle špachtlí řezanou hlavu studující základní výraz Leninovy tváře a holou lebku, i sepětí s podstavcem. Druhá definitivnější verze nabízí pevný dokončený tvar, hlavu navíc dole ozdobenou vavřínovou ratolestí. Výsledný model působí ve své svěžesti a energičnosti jako vybuchující sopka, vulkán, vřídlo geniálních myšlenek. Portrét je realistický. Ale moderní. Nejde o narutalistický přepis, jde o vyjádření vyhraněného výtvarného názoru vynikajícího sochaře, který předtím zasáhl do řady oblastí – jak do umění portrétního, do proudu sociálního umění i do dekorativního sochařství pro architekturu spjatého s novátorskou prací v keramice.

Pokračovat ve čtení

Komunistická levice: Quo vadis?

Celých třicet dva let je součástí českého politického systému i segment, který je možno označit za „komunistický". Je možno diskutovat, co přesně zahrnuje, ale předpokládejme, že do něj patří ti, kdo uznávají marxistickou koncepci emancipace občanů, třídní rozdělení společnosti a to, že ekonomická základna předurčuje celou politickou a ideologickou nadstavbu. A jsou toho názoru, že bez zásadních změn ekonomické základny nelze podstatně změnit ve společnosti nic podstatného. Jsou to ti, kdo jsou připraveni dávat v různých volbách svůj hlas, subjektům, které se takto deklarují nebo je tento postoj u nich všeobecně předpokládán. Je v podstatě jedno, zda se reprezentant těchto postojů jmenuje komunistická strana nebo úplně jinak. Mnozí po listopadu 1989 naivně předpokládali, že skončením reálného socialismu automaticky začne odumírat i „komunismus". Vždyť i prognostik M. Zeman někdy v roce 1990 předpokládal, že komunisty bude zprvu volit několik málo procent tzv. bývalých lidí úzce spojených s minulým systémem a pak sami zmizí. První polistopadové volby však přinesly KSČ 13,5 % (celkově za tehdejší federaci se Slovenskem). To zaskočilo odborníky i širokou veřejnost a ukázalo to, že to s „komunismem" nebude tak jednoduché. I přes velkou snahu všemožných institucí a jednotlivců se nepodařilo vykořenit tento „plevel" z nově zorané půdy po Listopadu. Jak to vypadá dnes, více než třicet let poté? Na podzim 2019 CVVM provedl sociologické šetření a zjistil, že ke komunistickému politickému směru se hlásí (společně v tak zvané 1. a 2. volbě -jednalo se o alternativu k prioritní volbě) 6 %, k socialistickému 8 % a k sociálnědemokratickému 34 % občanů, celkově to je zhruba čtvrtina občanů (pozor - v součtu 1. a 2. volby jde celkově o 200 % hlasů!). Posledně uváděný směr je nejvíce zastoupený mezi všemi ostatními, na druhém místě je s 31 % „žádný" a následuje s 30 % liberální směr. Je vidět, že „komunistický" směr je relativně malý, ale není nicotný a pokud se mu podaří oslovit i voliče z těch, kdo se hlásí k socialistickému směru, nebo naopak podpoří socialistický směr, půjde již o relativně relevantní společenskou sílu. Rozložení názorů vzhledem k věku ukazuje, že „výchovné" působení zaměřené na potírání všeho, co jen vzdáleně připomíná minulou dobu, tedy „komunismus" a preferuje liberalismus, nebylo tak neúčinné. U komunistického a socialistického směru u věkové skupiny 15-29 let jde vždy o 1 % a 1 %, v následujících věkových skupinách do 59 let stagnuje komunistický směr na 0-1 %, zatímco socialistický postupně stoupá na 5 %, aby v kategorii 60+ u obou názorů dosáhl 9 %. To jednoznačně ukazuje, že politické subjekty vycházející z původní marxistické koncepce (chcete-li „komunismu") aktuálně musí hledat cesty, jak získat pro svoji volbu hlasy ve věkové skupině především 60+, pokud chtějí v nadcházejícím volebním klání získat poslanecká křesla. Spolehnout se především na jiné skupiny by bylo velmi riskantní. To samozřejmě platí v krátkodobém časovém horizontu, v tom střednědobém a dlouhodobém jejich strategie musí být ovšem odlišná. Zde je potřeba zvážit, jak komunikovat s dalšími věkovými a sociálními skupinami. Poznávat je, jejich světonázorovou orientaci, priority a sociální zakotvení. Opačně pak s nimi komunikovat, jaká je pozice „komunismu" v lidské historii posledních dvě stě let a proč řada světově uznávaných osobností, kultury, politiky nebo vědy se k tomuto směru hlásila. Nejde o politický marketink, jak přitažlivě nabídnout „produkt" potenciálním zákazníkům, ale vědět, co formuje jejich světonázorovou orientaci, jaký je jejich postoj k levicovým koncepcím. I to, jak se na jejich orientaci a odmítání komunistického a socialistického směrování podílela uplynulá výchova, formování v rodině, ve společnosti, její atmosféra i historie a co na těchto levicových směrech fakticky odmítají. Samozřejmě ale, dobrý a účinný politický marketink může pozitivně přispět anebo také v opačném případě ledacos pokazit. I průzkumy provedené loni a před dvěma lety společností Median ukázal, že vedle těch, kdo programově preferují levicovou světonázorovou orientaci a deklarují ji veřejně (cca 32 %) je skupina (27 %), které lze podle určitých postojů a názorů zahrnout do levicové části spektra i když oni sami se takto neoznačují a možná, že část z nich by si to ani nepřipustila. Je ovšem otázkou, jak velká část z těchto občanů se je schopna se třeba jen částečně ztotožnit s komunistickým a socialistickým světonázorem. Kolik z nich vnímá „komunismus" jako synonymum pro „gulag a antidemokratické represe" a absolutně odmítá vše, co by s tímto směrem mohlo být pozitivněji spojováno. U některých je toto odmítání opřeno o kritickou pozici vůči klasickému marxismu ve všech jeho podobách.

Pokračovat ve čtení

PANDEMIE COVID-19: Konec neoliberální globalizace?

Na první pohled se zdá, že pandemie se stala dalším katalyzátorem probíhající krize západních společností a západního systému nadvlády, jak ho známe od počátku 16. století. V takovém scénáři se bude jednat o pokračování negativní krize, tj. krize, která nebude využita pro tak potřebnou reformu (či chcete-li revoluci). Je tu ale stále druhá možnost – totiž ta, že pandemie přispěje k obnově, jejíž nedílnou součástí musí být odmítnutí neoliberálního dogmatu, který bez přehánění (a nejen v časech korony) zabíjí. Dějiny jsou totiž k civilizacím nemilosrdné: neschopnost učit se z chyb a krizí neodpouštějí.

Pokračovat ve čtení

Jak dál levice? Hlavně KSČM?

Levicoví sociologové spolupracující prostřednictvím Klubu společenských věd, sociologické sekce s KSČM dlouhodobě opakují svá upozornění – stížnosti, že výsledky jejich sociologických výzkumů za poslední přibližně 3 desítky let, jakož i výsledky jiných, jimi vyhodnocovaných průzkumů prováděných různými agenturami, jsou zajímavé, často burcující, ale nenacházejí dostatečnou praktickou odezvu ve straně, především není podle jejich názoru adekvátní reakce vedení strany a jejích odborných orgánů. Máme přes sebou nový průzkum, zaměřený na širší levici v České republice. Je do značné míry shrnující aktuální stav z několika pohledů a snaží se poukázat na činnost vybraných dílčích složek české levice a jejich výsledky tak, aby následná reakce jejich vedení mohla vést ke zlepšení všeobecně pociťovaného, a hlavně skutečného krizového stavu. V tomto příspěvku je snaha vyzvednout závěry a navrhnout potřebná opatření, hlavně pro KSČM, která by byla kladnou odezvou na zjištěné údaje a jejich hodnocení.

Pokračovat ve čtení